Potkanci

      

Chiki (Lucie)

Toto je příběh chlapáka Chikiho (čikiho) - mého zlobivého potkánka

Měla bych asi začít tím, že jako většina mladých lidí i já jsem ze zbláznila do představy, že si pořídím zvířátko. Tím, že jsem si začala už konečně vydělávat jsem si umínila, že to bude potkánek. S mou mamčou jsme se samozřejmě zhádali, ale jako zrozenec kozoroha neměla proti mé tvrdohlavosti žádnou šanci. A tak jednoho krásného dne do mého života vkročil potkan jménem Chiki.

Den první

Bylo pondělí - 29. září 2005. Domluvila jsem se s chovatelem v Myslotíně, že si ho vyzvednu odpoledne po práci. Samozřejmě odpolední hodiny utíkaly pomaleji než kdykoliv jindy, ale za tu radost, která měla přijít, jsem to musela nějak přežít. Když jsem si to malé vyděšené zvířátko vybírala s hromady jeho sourozenců, přišlo mi jako to nejroztomilejší stvoření na světě. Do oka mi padl jeden zlobivý klučina - bíločerný a tak jsem si ho za chvíli vesele vezla domů v krabici od bot. Byl tak měsíc až 5 týdnů starý a byl také asi vyděšenější a vystrašenější než já a po zjištění, co jsem dovezla domů i moje mamka.

Musím říct, že to vzala hodně statečně. Čekala jsem, že mě vyhodí z baráku a v tom lepším případě minimálně vydědí - ale nic takového se nedělo a já ho i s jeho hromádkou sena položila do připraveného akvária. Samozřejmě, že jsem ho obdarovala hromadou dobrůtek, ale mám pocit, že něco jako piškotek nebo sladké jablíčko ho v tu chvíli nezajímalo. Proto první den probíhal bez jakýkoliv potíží. Nevystrčil ani nosík, proto má bláhová představivost si začala malovat obrázky, jaké to bude jednoduché, když mám doma stydlivé a nehlučné zvířátko. Avšak to horší mělo teprve následovat. Měli jsme zjistit, že náš nový spolubydlící je očividně noční tvor a jeho nebojácné výpravy se uskutečňují výhradně v noci.

S přítelem jsme se zatajeným dechem poslouchali, co se děje v akváriu a šmírovali každičký pohyb. Chiki ale nebyl zdejší a naše fígle brzo prokoukl a hned když nás zahlédl, mazal zpátky do svého úkrytu. Ráno, když jsem se probudila byl jeho pelíšek celý rozházený. Jídla se však ani nedotkl pouze v misce s vodou bylo nabobkováno až hrůza - Okousal pouze čtvrtku jablíčka, kterou jsme mu schovali pod seno. Zaúkolovala jsem brášku, aby mu vyměnil vodu a dával na něj pozor, a s těžkým srdcem jsem ho opustila a vydala se na cestu do práce.

Den druhý

Celý den jsem se na to malé zmuchlané zvířátko těšila. Proto jsem vyšla z práce dřív a šla co nejrychleji domů. Chiki pořád ležel pod senem a ani nemukal. Rozhodla jsem se, že když se v noci okoukal, dám mu do akvária připravený domeček a takové ty hračky, co by jako potkan mohl milovat. Spoustu žebříčků, podlaží a prolízaček. Ze začátku byl vykulený a nevěděl která bije. Chvíli jsem ho držela v náručí, okoukával mě, očmuchával, ale po chvíli ze začal vrtět a chtěl zpátky do svého úkrytu.

Dala jsem ho tedy do akvárka a čekala co se budě dít. Chvíli stál jako zkaměnělý a pak se jako obvykle zamuchlal v rohu do pilin u misky s jídlem a zůstal tam až do noci. Občas vykoukl a zhodnotil situaci, ale nejspíš se mu nezdála až příliš bezpečná, proto se rozhodl vyčkat až padne noc. Mé teorie byly správné. Nejspíš to zapříčinil i ten příšerný hlad, který dostal, že opustil úkryt spot pilin a vrhl se na misku s jídlem. Chroupal jablíčko a připravené piškotky, ale chleba se ani nedotkl. Hned co jsem zalezla do postele a přestala si ho všímat, to mělo začít. Můj milý Chiki začal prozkoumávat svůj nový příbytek. Na podlaží jsem mu nastražila piškotky, aby měl nějakou motivaci, ale tu po pozdějším zjištění vůbec nepotřeboval. V noci se z něho stal nebojácný průzkumník.

Usínala jsem s blaženým úsměvem na rtech. Chiki se přestal bát a už si konečně užívá připravených hraček. Kdybych však věděla co za pár hodin bude následovat, asi bych vůbec neusnula. Ve 3 hodiny ráno mě probudil rachot pletiva, kterým jsem měla přikryté akvárium. Donutila jsem se vstát, abych se podívala, jak si Chiki užívá. Zírala jsem do tmy a snažila se rozpoznat, kde ta rozpustilá kulička dovádí. Po chvíli zaostřování jsem to vzdala a šla si rozsvítit tlumené světlo. Na ten šok však nadosmrti nezapomenu. Musím se přiznat, že jsem svého Chikiho velice podcenila a to se mi pěkně vymstilo.

To, že na akváriu byly kameny a závaží ho zřejmě nikterak netrápilo. Chiki si to štrádoval ne pod pletivem, ale na něm! Jako by se nechumelilo. Pobíhal sem a tam a než jsem stačila nějak reagovat, skočil dolů. Samozřejmě se schoval za tu nejnevhodnější skříň, kterou v pokoji mám. Je velká až do stropu a je v ní naskládáno snad milion všemožných věcí. Takže o nějakém odtahování nebo stěhování nemohla být vůbec řeč. Tlak mi vyskočil na 200 - a já začala propadat panice. Pamlsky ani volání nepomáhalo. Přemlouvání a sliby už vůbec ne - ale co jsem měla dělat, když jsme na sebe ještě vůbec nebyli zvyklí. Za skříní mám ještě postel. Ta je podobných rozměrů, takže když jsem začala přemýšlet do důsledků co by se mohlo stát, byla jsem ještě zoufalejší.

To, že jsou za postelí kabeiy snad od všeho co se může jen v pokoji nacházet, byla sebevražda, pokud by se je pokusil ochutnat. Jedinou nadějí se pro mě mohl stát kruh, který jsem měla strčený za skříní. Zkusím ho vyndat a dát ho do té mezery, aby nemohl dál, říkala jsem si. Proto jsem ho pomalu vyndala, abych Chikiho moc nerozrušila a nezalezl ještě dál, protože jsem vůbec netušila, v jakém úseku 5 metrů se vůbec nachází. Další šok přišel hned v zápětí. Jen co jsem kruh vytáhla, z jeho vrcholu seskočil Chiki a pelášil rychle na druhou stranu. Tam se už naštěstí nic nestěhovatelného nenalézalo, tak jsem rychle utěsnila mezeru mezi skříní taškou, která jediná byla po ruce.

Co se honilo tomu nezbedovi v hlavě jsem netušila a tak jsem se začala přibližovat, abych ho polapila. Očividně se mu na svobodě líbilo mnohem více než v akváriu, tak se rozhodl o rychlí úprk zpět do bezpečí za tou šílenou skříní. Museli při mně stát všichni svatí, protože se zapletl do té tašky, kterou jsem tam strčila. Úleva byla nevýslovná, ale stejně jsem měla pocit, že mi srdce vyskočilo pryč z těla. Vysypala jsem ho zpátky do akvária a začala naivně kárat, že si mohl chudáček ublížit. Něco jako lítostivý pohled jsem ale nezahlédla. Spíš takový, co děláš,, mě se to líbilo. Chvíli jsem na sebe koukali a potom se rychle zachumlal zpět to pilin, abych ho asi nemohla okukovat. Vystrčil na mě zadeček - a nejspíš si myslel své.

Já jsem se jen snažila vymyslet, jak to jen udělat, aby neudělal za chvíli to samé, až zase usnu a on vytuší další příležitost k útěku. Nevím, co byste dělali vy na mém místě, ale v noci jsem taťku budit nemohla, aby mi udělal nový vršek. Proto jsem se rozhodla pro známou metodu zalepení. Vzala jsem lepenku a po krajích pletiva pořádně zalepila vše, co se jen namátkou podobalo škvíře a začala se modlit, aby to vydrželo než přijdu druhý den z práce. To, že sem nemohla hodinu vůbec usnout bylo asi logické. S nastraženýma ušima jsem poslouchala, jak se opět Chiki vydává prozkoumat, co jsem mu asi připravila za pokušení. Nejspíš si myslel, že zase uteče, protože ještě párkrát zkoušel do pletiva drcnout.

Co se dělo poté už nevím, pač jsem usnula blahodárným spánkem. Ráno jsem hledala, kde by mohl být zavrtaný tentokrát, ale nic jsem neviděla. Usoudila jsem tedy, že bude zalezlý v domečku. Kouknout jsem se nemohla, protože moje lepenková past zatím pořád fungovala tak, jak jsem měla v úmyslu a nic na světě mě nemohlo donutit k tomu, abych ji odlepila - Odcházela jsem s pocitem výhry, ale také s obavou, kde a jestli vůbec Chikiho odpoledne najdu.

Po týdnu

Tak už mám doma Chikiho doma týden. Pomalu si na sebe zvykáme, ale mám pocit, že mě to jde pořád nějak lépe než jemu-. Taky na víkend přijela sestra a přítel a když jsem Chikiho vyndala z akvária, abych se pochlubila, zalezl jako obvykle pod triko do rukávu a nechtěl se za žádnou cenu ukázat a vystavova. Rodina se musela spokojit s tím, že jsem mu ho ukázala z rukávu od košile. Každý na něj dělal ťutu a mlask - a milý Chiky se lekal a bobkoval jak to jen šlo a kde jen to šlo. Jeden pokrok jsem ale zaznamenala. Poprvé po týdnu, co jsem ho vyndala z klece, mě nepočůral ani nezanechal nehezkou hromádku bobků. Usuzuji tedy, že si zvyká na můj pach. Také při průzkumech mého pokoje se vždy vzdálí na pár centimetrů a pak šupky zpátky do bezpečí mých kalhot. Také se naučil používat trubičku od ubrousků jako vyndavací či nalézací prostředek.

Když mi někam zaleze pod skříň či rohu, trubičku před něj strčím a už zaléza, což se ukázalo býti velice praktické zvláště, když si umane, že zůstane v těch nejhorších skulinkách. Taky si navykl bobkovat a házet jídlo do misky s vodou. Musím ho to uličníka odnaučit - nebo je to tím že má misku pod domkem - že by vždycky vystrčil zadeček a... Uvidíme, vše je zatím ve stádiu bádání a pozorování. Každopádně už za týden mi přirostl k srdci a už od oběda se nemůžu dočkat, až přijdu domů a pomazlím se s ním.

2 týdny po

Pokroky se dělají. Milý Chiko se naučil pít z napaječky. Teda alespoň myslím. Donucovací metodou - kdy jsem mu ukradla misku s vodou a dala místo ní napaječku. První noc se nedělo nic, ale tu druhou ho asi musela dohnat žízeň, pač z napaječky vody ubylo. Také se naučil bobkovat na jednom místě. Bohužel ne doma, ale když ho vyndám ven z akvária. Zaleze za stolek do rohu a spustí tam melu.

-

Samozřejmě že jsem mu tam zkusila dát toaletní papír, aby se to lépe sbíralo, ale vysvětluj to tomu mozečku. Stoupne si vedle, taky jsme se spolu včera dlouho mazlili. K mému překvapení ani nechtěl zpátky domů, ani do trubičky nezalézal. Že by se mnou začínal kamarádit? Učinili jsme také veliký pokrok. Poprvé mi vytrhl jídlo z ruky - teda mňamku. Byla to chrupavka z husičky a to byste měli vidět, jak se málem přetrhl. Moc mu chutnalo. Je to prostě zmlsaný potkánek-.

3 týden po

Troufám si říci, že jsme si na sebe už pomalu zvykli. Když k němu natáhnu ruku, už neuhne a očuchává ji. Musím ale říci, že pokud to udělá můj přítel, leká se a dělá psí kusy. Dokonce se nechal i podrbat za ušima a hladit. Možná mu to doopravdy za namočený piškotek v mléce stálo. Dneska ho zkusím vykoupat. Čekám že to bude boj, ale uvidíme, jak se s tím oba popereme. Každopádně se mi po něm už celé dny v práci stýská a nemůžu se dočkat, co mi ten malý rošťák znovu vyvede.

Od 31.12.2011
znovu přístup na diskuzi!

15. 1. 2012
Aktualizovány seznamy veterinářů, dle vašich podnětů.

HippyArt

Verunčiny stránky

Potkani info

Levná trafika

©2003-2012 verunka