Potkanci

      

Deník Lilo a Máji

30. prosince 2003 - den první
Vybaveni nejrůznějšími kolečky, dřevy, žebříčky, napaječkou a dobrotami, vešli jsme už značně znaveni z denní obchůzky zverimexů města Brna do toho posledního. Človek si ani nedovede představit, jak je složité sehnat černého potkana.
A co? No, byl tam! Schovanej v růžovým domečku choulil se daleko z dosahu našich pohledů, v bezpečí odpočíval a ani ho nehlo se jít ukázat.

Jak to tak bývá, když člověk zatouží po miláčkovi už asi za 10 minut jsme si domů spokojeně nesli papírovou krabici s divokým obsahem.

Když jsme ji doma otevřeli, koukaly na nás do výšky v záplavě bobkové parády čtyři vystrašená potkaní očka.
Poměrně bez jakéhokoliv odporu se nechali vyzvednout a položit do přízemí již připraveného království. Jakmile se ty cizí ruce jen trochu vzdálily, šup, a prcci zaujali obranný postoj ležmo za drátěným kolotočem. Tam zůstali v bezpečí až do rána.

Marně jsem doufala, že se už v noci odváží na výpravu do dalších pater, ale jim byly další patra včetně všech těch houpaček, lan a udělátek pro radost naprosto šumafuk.

K mé radosti k večeru usoudili, že už žádné přesuny ani dramatické změny nehrozí a začali bojácně očmuchávat okolí spodního patra.
Celou noc pak sváděly urputné boje o vůdčí postavení, z nichž vítěz nevzešel, neboť obě jsou poměrně stejné síly, což se denodenně až do dnes neustále bezúspěšně zkouší vyvrátit.

31. prosince 2003 - den druhý
Po útrapných komlikacích s napaječkou vyzunkly obě do rána celou misku vody a nacpaly se koupou zrní a piškotů. Jak je známo, s plným žaludkem jde všechno líp.

Byl čas na první seznámení. Jistě chuděrky netušily, že ta klec je odklapovací, to zřejmě vysvětluje, jak vykuleně koukaly, když se najednou ocitly bez přístřeší.

V Máji ale převládla odvaha a pohotově začala očuchávat situaci. Došla názoru, že venku to bude lepší než v kleci a hrrr ven. Lilo se zatím schoulila do rohu a třásla se jak vystrašená myš. :o)

První pokus o její socializaci dopadl dobře. Venku je to opravdu krása! - 2 hodiny jsme se ji snažili vytáhnout zpoza skříně. Po důsledném vystěhování všech květin a příslušenství se nám ji nakonec podařilo odtamtud vystrnadit. Mistrovským kolečkem oběhla místnost a šup a mohli jsme začít znova. Zřejmě ještě potřebují čas, řekli jsme si.

Večer mi to však nedalo a znovu jsem se rozhodla dát jim ještě šanci. Dlohou dobu vesele skotačili v Ondrově počítačovém pytli. Závěrem akce byla půl hodina lovení Lilo za již tak známou skříní.
Znaveni tíhou situace jsme oba rezignovali a ona sama vylezla. Avšak jakmile zjistila, že ji chceme chytit, rozhodla se zaujmout raději pozici, kde na ni nikdo nemůže a už se zase stěhovalo.

Obě úplně zničené a Lilo ještě řádně vystrašená zabraly pozici za kolotočem a usnuly.

1. ledna 2004 - den třetí
Zmizení nastražené kupy zrní v 1. patře bezpečně dokazuje, že holky v noci podnikly Mája slídívýlet nahoru. Konečně!
Hned ráno Mája tiše osídlila hamaku. Sice ještě nezjistila, co je jejím účelem a vesele ji papká, ale i to se časem poddá.
Nejoblíbenější místo je zatím na kostce minerální soli připevněné vespod na kleci (ne, že by alespoň jedna věděla, že je to k jídlu...).
Teď už tam leží obě. Světe div se, ale jde to. Jak jinak než jedna na druhé.

Asi v poledne se Mája oficiálné ukázala v prvním patře a vesele baštila nastraženou potravu. Po chvíli se k mojí nesmírné radostí nahoru vyškrábala i Lilo.

Asi si to všechno nechaly v noci projít hlavou, protože vůbec neutekly, když jsem jim otevřela dvířka, dokonce se cpaly ven.
Mája nebojácně vylezla po vnější straně klece nahoru. Potom obě utekly do přízemí.
Za několik minut se Mája rozhodla kouknout ještě trochu výš a vylezla do druhého patra. Udělala krátké kolečko a šup do přízemí.

Večer jsme je nechali chvíli potmě. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že ve druhém patře jsou roztahané papírové kapesníky, které sloužily jako vystýlka v domku úplně nahoře v kleci. Vypadá to, že si někdo troufl až nahoru. Tma všechno skryje.

Kolem desáté večer se obě přihrnuly k otevřeným dvířkám v patře a okusovaly mi prsty. Mája dokonce našla zalíbení v pobíhání mi po ruce ven a zpět. Lilo navštívila poprvé druhé patro a potom obsadila hamaku za účelem sníst ji.

4. ledna 2004 - den šestý
Celou noc se v kleci odehrávaly krvelačné boje o navládu v hamace. Vždy bránící stála v ní, odpůrce v mezipatře a přetlačovaly jedna druhou ven. Potom na sebe skočily, rvaly se jak malí kluci, honily se po dosavadně obydlených patrech a dělaly kravál jako by šlo o život.

Ráno obě společně v hamace unaveně hajaly. Nakonec si asi musely připustit, že se tam vejdou i obě.

Odpoledne jsem jim zhotovila druhou hamaku, aby mohl každý bydlet sám. Ani jedna si jí nevšimla.

5. ledna 2004 - den sedmý
Celou noc v kleci probíhaly urputné rvačky o domek v nejvyšším patře. Ani jedna se ho nechtěla vzdát ve prospěch té druhé, ale obě v něm také Mája domabýt nechtěly. Honily se po všech patrech, pískaly a kousaly se, jak jen jim síly stačily.

Ráno koukám a z domku vyčuhují dvě hlavičky. Tak se nakonec přece domluvily.

Už pobíhají volně po posteli. Většinou si najdou úkryt v dece nebo peřině, občas vylezou podívat se, co je novýho, celou mě poskáčou a okousaj a zase utečou. Lilo se ještě trochu leká, ale už je to na dobré cestě.

6. ledna 2004 - den osmý
Celou noc probíhaly zcela nejhroznější a nejkrutější boje o druhou hamaku. Jedna druhou neustále shazovala z nového úkrytu a snažila se jej ovládnout. Opět honičky po všech patrech, opět kousání a pískot.

K našemu dobrému spánku je nakonec nejoblíbenějším domovem domek, v němž už se smířily s tím, že budou bydlet obě.

Noční boje se odehrávají neustále, ale pořád za účelem dosažení vyššího postavení, což vzhledem k poměru sil není možné.

14. ledna - den patnáctý
Přiložená fotka dokazuje, Každá ve svémže si každá našla svoje místo na odpočinek. Kdyby jim to ale člověk neříkal od začátku! Myslíte si ale, že mají náladu poslouchat nějakej pohybující se krmič?

Myšky už nás znají i svého okolí se už téměř nebojí. Nic nebrání v nezkrotném skotačení...

28. ledna 2004
Panička nainstalovala myškám do klece jakýsi podivný tunel. Co s ním asi budou dělat, to myši zatím netuší. Pro jistotu dělají, že je nezajímá.

Koukám, teda dělám, že nekoukám a najednou vidím - Lilo je v tunelu!!! Jakmile zpozorovala, že ji vidím, šup a byla venku.

Největší zábava je utíkání z postele, kde je jim ponechán volný výběh. Prvním útěkovým manévrem byl skok asi 10 cm nahoru na stolek. Odtam se potkan ale daleko nedostane. Na stole není nic zajímavýho, vlastně panička všechno to zajímavý před myškama schovala a tak není jiné východisko, než najít místo, kde bude k prozkoumávání věcí dostatek.

Začátek

První se naučila lézt z postele Lilo. Jako jedinný útěkový východ shledala jeden z rohů odkud se spustí jištěna zadníma nohama dolů. Dlouhou dobu nedošla na to, že postel má rohy 4, takže zatarasení tohoto útěkového zmrazilo útěky všechny.

I přes všechno to hlídání se Lilo přece jenom občas dolů dostala. V takovém případě se vždy Mája tvářila vysoce intelektuálně na výši, jakože by ji nic takového nikdy nenapadlo. Spíš se tím ale snažila skrýt strach spustit se za Lilo. Její čas ještě nenadešel.

Po pár dnech Lilo našla další roh postele. Zakrýváme tedy rohy dva.

29. ledna 2004
Dlouho to netrvalo a už leze dolů i Mája. Na rozdíl od Lilo je značně drzejší a obchází vesele nastražené zabraňovače zdrhání a hurá na svobodu! Jako plus narozdíl od Lilo má asi svědomí a když vidí, že se zlobím, nechá se chytit.

Lilo se vesele baví novou hrou jak se shovat paničce za postelí a pod skříní. Moc dobře ví, kam se za ní nedostanu. Když jsem se ale řádně vyvztekala a na schovku rezignovala, sama vylezla a smířlivě se mi usídlila v klíně. No, vše odpuštěno...

30. ledna 2004
Liluška se naučila lézt dolů i po rovné části postele. Asi budeme muset udělat kolem dokola nějakou ohradu, aby mohly z klece ven aspoň na tu postel a my je nemuseli pořád hlídat. Je vidět, že jsou den ode dne chytřejší - potvory!

Odpoledne Výběhjsem vymyslela parádní výběh. Moc mě trápilo, že holky na posteli neuhlídám, tak jsem část pokoje zatarasila kartonovými krabicemi, zbytek kryla zeď a u topení kus lepenky. Zprvu to vypadalo báječně.

Holky sice hned našly veškeré nesrovnalosti ohledně škvírek, dvakrát se jim podařilo uprchnout, ale po opravě vypadalo vše perfektně.

Po chvíli se však ukázalo, že holky se nikde zavřít nenechaj. Pořád očumovaly kolem toho vloženého kartonu u topení. Mája se rozhodla, že to prohryže. Hlodala usilovně, Lilo na ni koukala a já vše pozorovala z povzdálí. Jakmile v kartonu vznikla malá dírka, obě se k ní přihrnuly, každá chytila zubama karton na jedné straně a zatáhly.
No samozřejmě vyletěl ven a holky hrrrrrrrrr do neprobádaných vod!!!

Pro dnešek už toho na mě bylo moc. Člověk se pořád snaží něco vymyslet, a ony ne a ne být spokojené, tak jdou domů.

31. ledna a 1. února 2004
Rozhodli jsme se, že budeme holky pouštět běhat po pokoji volně. Všechna omezení se stejně ukázala býti na prd, takže uvidíme, co holky na nově nabytou volnost.
Když prvně utekly z postele a nikdo je nepronásledoval, pravda, tvářily se trochu vyjeveně, zřejmě pro ně skončila docela zábavná hra. Ale co, svět skýtá spoustu radostí, tak do toho!

Jdeme venPanička si dokonce sedla na zem vedle nich. Nevídáno, neslýcháno.

To bylo radosti z nově objeveného prostoru. Šup hned pod skříň, hup za postel, pánečkovi po dece až na stůl. Ze stolu je však čekal násilný transport zpět na zem. Ale co! Šup na postel, na stolek, na zem... no běhaly a šílely jak malý myši.

Pánečkové jsou ještě trochu nervózní, jak holky tak volně běhají, ale ony to vědí a jsou hodný, nic nepapají a neohlodávají, jen běhají, rvou se nebo zkoumají.

2. února 2004
V odpolední procházce po pokoji holky usoudily, že prostor 4 x 4,5 m s nábytkem zase tak zajímavej není a začaly hledat nové dimenze volnočasových aktivit.

únor 2004
Největší radost dělá holkám schovat se za postel. Snažím se koukat dírou mezi postelí a zdí, co tam prováděj, ale kromě nastlanýho jídla a dvou spokojených myší nic nebezpečně vypadajícího nevidím.

Schovka pod skříní je taky docela sranda. V nepozorované chvíli se paničce vrhnou do kvítek a hrabaj jak vzteklí V kvítku. To teda nedovolím. Nespokojeně odcházejí pryč. Vymyslela jsem parádní krytí na květináč. List papíru přetrhnu na půl a každou polovinu nacpu do květináče tak, aby zakrývala plochu hlíny.

Holky nejdřív koukaly, co to tam je, ale odkrýt je to nenapadlo. Květináč může normálně zůstat na zemi. Mája se sice touto akcí nenechala moc uklidnit a našla si nové vyžití s květinami. Leze mi po fíkusu jak po stromě!

Obě se naučily využívat maximálně okolní nábytek a zařízení k vlastním účelům. Tradiční cesta vede hop na bednu s knihami, šplh po knihách nahoru, nebojácný skok na gymnastický balón, po něm trocha balancování ke skříňce, šup na zavěšenou tašku a rovnou do přihrádky s kosmetikou. Tam udělají obě řádnou rutiku a už se blíží můj transport pryč.

Lilo se naučila vylézt po topení na okenní parapet, kde mi pustoší kytky. Jejím tajným favoritem je citróník.

Páneček odstranil všechny kabely od počítače z dosahu tak, že je přidělal ke stolu. Zprvu z nich holky měly parádní prolézačku a taky cestu na stůl, ale teď už jsou skulinky opravené, tak je po zábavě.

14. února 2004
Holky už vesele skotačí po celým pokoji. Hravě se dostanou na okenní parapet, kde se s nezkrotnou radostí hrabou v kvítkách. Nevypadají zrovna dvakrát spokojeně, když je od tam pořád sundávám. Ještě vždycky několikrát vyzkouší mou trpělivost a pak je to přestane bavit.

Za postelí si vystavily bezva spižírnu. Občas tam zahlídnu piškot, kus oplatku a dneska záhadně zmizela mrkev z otevřené klece. Nejspíš budu muset přistoupit ke generálnímu úklidu.

Přesto je dnešek ve znamení smutných zpráv. Na večerní vycházce se Mája začala chovat divně. Při jakémkoliv dotyku, Naddrženáať už ode mně nebo Lilo, se podivně chvěje (řekla bych vibruje po celém těle). Při tom se prohýbá a vibruje ušima. Nevypadá, že by ji něco bolelo, ale dělá to pořád.

Teď je v kleci a přestalo to. Trochu se bojím, po zkušenosti s Bubákovýma křečema jsem vyplašená, co by to mohlo být...

20. února 2004
Holky jsou nějak podezřele dlouho pod skříní. Není tam vidět, a taky nedosáhnu až ke stěně, takže je nemůžu vyhnat. Něco tam koušou, bojím se, že koberec nebo tak něco. Musíme to zacpat.

22. února 2004
Na nedělní dopoledne jsme si naplánovali úklid za skříní a za postelí, a zacpání útěkových cest za skříň. Konečně taky uvidím, co tam ty potvory prováděj.

Po vyskládání a odbavení skříně ze stávajícího místa nás uvítal zajímavý pohled. Kabely od repráku úplně na kusy. No, holky se vyznamenaly. PřehryzanýOndra chvíli zuřil, nakonec ale usoudil, že je to naše vina, že jsme je tam nechali lítat.

Díry za skříní i pod ní jsme řádně zadělali, holky mají po špásách.

Další úžasný zážitek nás čekal po odtažení postele. SpižírnaPřiložená fota ukazují, jak se u nás mají myši dobře. Nános piškotů, rohlíků, oplatků a jiných dobrot jasně demonstruje křečkovací sklony potkanů. Spižírnu jsme řádně vyčistili a po úklidu pustili holky ven.

První zklamání přišlo, když se Lilo snažila skočit pod skříň. Kam ta díra zmizela?, musela si říkat. Zkusila to z druhé strany, ale tam taky díra zmizela. Docela naštvaná pobíhala po pokoji a nakonec se i s Májou zabydlely za postelí.

Ještě jednou naštvaně vyběhly a poletovaly po pokoji rozhořčeny skutečností, že jim zmizely zásoby na sto let dopředu. Opět zaujaly pozice za postelí. Docela se děsím, co tam zase vymyslely, když jsou tam tak dlouho.

2. března 2004
Lilo si našla novou zábavu v krabici s bavlnkama. Nejdříve jich několik okusila k obědu, potom ji ale začlo vadit, jak na ni všichni koukáme, tak si Lilo v bavlnkáchsbalila jedno klubíčko a šup za postel. U rohu jsem našla konec, tak jsem lehce tahala. Cítila jsem, jak ji na druhém konci drží a nechce pustit. Pomalu jsem přitahovala, ale klubíčko se jen vymotávalo. Lilo držela úporně. Nakonec jsem přece jen zvítězila a klubko jsem přitáhla k sobě.

Na druhém konci postele se ukázala Lilo, nevypadala, že by jí to nějak vadilo, prý si uloví jiné.

3. března 2004
Myši jsou na svých vycházkách nějak podezřele dlouho za postelí. Rozhodli jsme se, že prostor za ní zacpeme. Mnohdy se od tam line chroupání, tak se docela děsím, co uvidíme, až postel odtáhneme. Bude lepší, když tam chodit nebudou.

Po odtažení postele se ukázalo, že se Lilo hra s klubíčky skutečně zalíbila. Jako do pohádky se nám otevřel pohled na šest rozcupovanejch klubek bavlnek. Potvora jedna!

Obě dvě přístupové cesty jsme zacpali dřevem a starou dekou. Když jsme holky pustili z klece, lítaly po pokoji jak šílený. Je to zrada - postel je zacpaná.

Úplně jsem se divila, jak si pěkně umí hrát. Dřív je ani vidět nebylo, pořád zalezlí. Najednou všude běhaly, skákaly, praly se a dokonce už dávno odepsané hračky dostaly nový rozměr.

Tak mám z toho takový lepší pocit, alespoň jsou aktivnější a bude se jim líp spat.

5. března 2004
Dneska jsem přistihla Lilo, jak se snaží vzadu u skříně prohrabat pod zátarasou pod skříň. Samozřejmě neví, že nemá šanci, tak neúnavně hrabe a hrabe. Výsledkem bude tak akorát rozcupovanej koberec, trdlo jedno.

Naštěstí dvě odehnání stačily, aby přestala.

Při uklízení šuplíků nebetyčně skotačily v útrobách stolu. V šupletiTo bylo najednou radosti. Ven už jsme je museli samozřejmě tahat násilím

Nedávno jsem objevila novou hamku a to ovesné vločky. Futrují je kosmickou rychlostí. Klidně misku denně. Tak je míchám k jídlu i nechávám samotně v kleci.

Na přilepšenou jsem každé podala půl vlašského ořechu ve skořápce. Obě s ořechem prováděly psí kusy, byla to docela legrace. Nakonec přišly na to, jak se to dělá a do rána zůstaly v domku jen vydlabané skořápky.

16. března 2004
Dneska jsem pro myšky přichystala geniální hru. Napustila jsem do vyšší dózy teplou vodu asi 8 cm, přistavila žebříček a narafičila nápadně blízko oblíbené hračky. Holky nejdřív nenápadně běhaly po hračkách a Jdu se koupatčmuchaly novinku, potom ale jedna z nich vyskočila na rantl dózy a okusila vodu.

Zřejmě byla dobrá, tak se začala umývat. Když to druhá viděla, šup a už stála na rantlu taky. Chvíli tam seděly jak dva ptáčkové na bidílku, jedna se myla a druhá čmuchala do vody.

Po menší obchůzce pokoje se Mája vrátila a pečlivě se v novém bazénku umyla do půli těla.

Během celé odpolední vycházky se obě snažily vlézt dovnitř. Zřejmě se bály, že je voda moc hluboká, což asi trochu potvrzuje, že mají problém s odhadem hloubky a vzdálenosti. První dovnitř žuchla Mája. Trochu jí to vylekalo, tak vyskočila. Po chvíli se ale vrátila a zkoušela to znovu.

Navečer jsem do nižší dózy přichystala asi 3 cm teplé Hráškovánívody a dovnitř nasypala spoustu rozmražených zeleňoučkých hrášků na mls. Holky se na dózu vrhly a ukradené hrášky s obratnou rychlostí futrovaly do sebe. Jak kuliček ubývalo, byl lov stále náročnější. Lilo se však nevzdala a suverénně vběhla do vody a začla hrášky lovit rovnou. Párkrát se do vody přiběhla jen umýt.

21. března 2004
Dneska šly holky na návštěvu a okuk obýváku. Už dávno tam nejsou k uhlídání, Lilo se naučila zdolat výšku mezi gaučem a zemí, takže lítá, Lilo v obývákukde se jí zachce. Mája seskok zatím nezvládá, tak ji transportuji na zem sama. Nejvíc je baví zkoumat nový okolí - hlavně okolní flóru. Naštěstí je jim asi trapný kvítka hned hrabat (přece jenom je to cizí místo), tak je nemusím tolik hlídat a odhánět.

Hlavní atrakcí dne se stal koš s ponožkama a skříň s oblečením.

Před nedávnem jsem pomocí dalších chovatelek vyřešila otázku divného chování Máji. Takže rada pro méně zkušené - když se potkaní holka začně z ničeho nic při doteku prohýbat, při tom vibruje a rychle třepe ušima, nelekejte se. Nejde o žádnou strašnou křeč nebo kdoví co, ale jak jsem byla poučena: Něco jí zavonělo jako sameček a ona je po něm celá divá!

Jinak to prý plodný samičky dělají každých asi 5 dní, což moje holky dodržují téměř se švýcarskou přesností :o)

21. března večer a 22. března 2004
Vyrobila jsem holkám několik prolézaček z Chevy. Jak je z fotek zřejmé, Lilo zprvu bavila skládačka spíš v rozloženém stavu. Vydržela se v ní přehrabovat snad čtvrt hodiny. Prolézačky jsem nenápadně naaranžovala po zemi pokoje, aby si při výběhu mohly holky hrát.

Obě to docela baví, konečně nějaká novota. Nejvíc se osvědčila "boudička", kam jsem pro přilepšení nastražila dva piškoty. Holky se nikdy při procházce nezapomenou podívat, jestli se tam náhodou zase něco neurodilo.

V poslední době zjišťuji, že jsou obě Prolézačka z chevydocela neuhlídatelný. Dorostly do doby, kdy se na dlouho nezastaví před žádnou výškou ani překázkou. Dokonce se naučily trasu do vedlejšího pokoje. Dřív jsem mohla nechat otevřené dveře dokořán a ony se neodvážily přes práh. Dnes jen se dveře otevřou - hrrrrrrrrr a už se derou ven. Jejich cesta vede vždy stejně. Nejdřív za skříň v předsíni a potom hned do vedlejšího pokoje za Nikitou a Annie.

V pokoji pak nenechají nic na pokoji. Hravě vyskočí na okenní parapet, stejně tak na skříňku, jak jinak než za účelem vyhrabat co nejvíc kvítek za minutu. Na stůl se dostanou asi za 3 sekundy. Oblíbenou činností je prolézt do skříně otvorem o průměru asi tři centimetry, shazování kosmetiky z poličky a lezení po kapsáři na zdi. S největším elánem se snaží vyrvat koberec u dveří, zřejmě se domnívají, že se jim tím podaří prokousat se na chodbu.

3. dubna 2004
Mája se při procházce usídlila v prostoru pod monitorem a vydržela tam ležet a rozjímat asi hodinu. Nerušilo ji ani moje klapání do klávesnice. Sem tam se otočila na druhý bok nebo si Ve stoleposunula ocásek na výhodnější pozici. Chvíli čmuchala do prostoru a pak klidně usnula.

Je to poprvé, co u ní vidím takové chování. Většinou není k udržení, natož aby se někde zastavila a počkala několik sekund. Je to významný zlom v životě.

Nakonec jsem ji musela vylákat ven na hrozen. Lilo byla už dávno doma, Máji se ale nechtělo. Přesto věřím, že se na mě za tu fintu nezlobí, hroznová odměna byla sladká.

6. dubna 2004
Všechny čtyři potkanice se prohání v obýváku. Jediný kvítko nezůstane nedotčený, všechny kouty jsou prolezený a očmuchaný. Skotačí jako čtyři ďáblice na plese.

Když tu kuk a přijde teta Leona s Kubíčkem. Kubíček je pes - jorkšír. Už se zná s Nikitkou, ostatní holky na něj udiveně koukají a lítají kolem vetřelce sem a tam. On sám chudák jak Alenka v říši divů nestačí pozorovat, co to kolem něho běhá. Celou dobu jen běhal z jednoho kouta pokoje do druhého a hledal myši.

Když je našel, bedlivě je pozoroval. Přesto jsem mu moc nevěřila, je to pes - nikdo neví, kdy mu rupne a bude malér.

V jedné chvíli se ocitl tváří tvář Lilo. V tu chvíli se mu změnil výraz. Nedovedu to popsat, prostě se začal chovat jinak. Lilo se rozjely nohy, jakoby do obranného postoje. Neváhala jsem a lapla ho za obojek. Lilo vystřelila jak raketa a zaparkovala za gaučem.

Když jsem Kubu pustila, valil k němu a čmuchal Lilo, ta nevylezla ani za nic. Až když jsem ho odvedla pryč z pokoje, po důkladným očmuchání situace mi vběhla do ruky. Chuděrka se úplně třásla strachem - takže s pejskem asi kamarádi nebudou.

11. dubna 2004
Na celý velikonoční víkend jely všechny čtyři myšky s paničkou k její rodině na návštěvu. Poprvé bydlely ve stejné kleci, a Mája, Lilo a Annie taky poprvé vytáhly paty z baráku. K naší radosti se vůbec nervaly, byly moc hodný, Myšinecdokonce se spolu naučily vycházet tak, že se od sebe nechají čistit a drbat.

Celá rodina z nich taky byla paf. Možná víc, než holky z novýho prostředí. První dva dny byly docela překvapený, jenom lítaly a očmuchávaly. Třetí den už jsem našla nakousanej polštář. Zabydlely se rychle. Měly krásnou dovolenou, téměř pořád byly volně, neustále o ně byl zájem, pořád je někdo hladil a choval. Úplný lázně.

Když jsme 11. v pondělí dorazili domů, byly víc udivené než když odjely. Možná už věřily, že se domů nevrátí. Okamžitě každá zahučela do domku a žádná se do večera neukázala. Domove, sladký domove!

19. dubna 2004
Už několik dní pozorujeme, že Mája "mluví". Vydává zvuky jako holub. Po poradě s chovatelkama na netu jsem se sbalila, vzala i Annie, která má děsnou rýmu a tmavý krvavý slzy a vydala se k veterináři.

Veterinář nakonec usoudil, že nasadí antibiotika. Do pátku budou holky chodit na injekce. Mája si chudinka hned první den užila. Píchala jí sestra a jak se cukla, roztrhla jí kůži. Úplně jí začla týct krev. Do rána se to zahojilo a už to ani nebolelo.

Doufám, že antibiotika pomůžou. Zkusím koupit ten rakytník, rostlinu, která pomáhá při dýchacích obtížích, při rýmě a rozpouští hleny. Obnovuje i sliznici a podílí se na kvalitě srsti.

Tak uvidíme.

20. dubna 2004
Druhý den jdeme na píchance. Holky už po cestě čmuchaly, co je čeká. V čekárně byly hodný. Přímo na place, když jsem rozdělala klec, Mája se mi hned schovala za krk. Annie očmuchávala okolí, asi se tolik nebála, nebo ve mě nemá takovou důvěru.

Píchance prováděl pan doktor naprosto excelentně. Tentokrát jsem při tom holky držela já. Chvíli jsem měla strach, že je snad rozmačkám. Šlo to ale rychle, snad i bezbolestně.

Z domku se line děsnej smrad a holky z něj taky dvakrát nevoní. Hadry, co mají jako podestýlku, měním často, přesto smrad je úděsnej.

Přemýšlím o přesunu domku úplně dolů nebo o úplný odstranění a nahrazení otevřenou krabicí, do které bude vidět.

21. dubna 2004
Dnes jsme se odhodlala a otevřela skrytý svět v útrobách domku.

To jsem teda nečekala. Takovej bordel! Nedá Kentáčse nic dělat, domek letí dolů a celej barák do vany na generální úklid.

Holky úplně jančily, jak jsem uklízela - odstrojovala. Obě jsem přestěhovla do malé klícky, kterou používám jen jako přepravku. Zlostí úplně zdemolovaly barák, urvaly kus střechy a zadní část. No, jaký si to udělaj, takový to budou mít.

Celou klec jsem vydrhla - doslova. Drátěnka skoro padla za vlast. Problém nastal, kam s holkama než to vyschne. V malé kleci být nechtěly, dokonce přišly na to, jak se otvírají dvířka a utekly. Venku ale tropily děsnou spoušť, okusovaly koberec a rvaly postel. Když jsem dvířka zadrátovala, začly jančit a barák ještě dorazily.

Nakonec jsem rezignovala a nechala je utýct. Teď sedím u stolu a píšu otázky do psychologie. Holky leží v poličce na klávesnici pode mnou a spí. Úplně koukám, takovej obrat!

Součástí mojí rezignace bylo maximální rozčílení. Holky tak nějak vycítily, že už to fakt není sranda a normálně přilezly a začaly se lísat. Nakonec si lehly do té police a jsou tam už víc než 4 hodiny a spí. Ještě, že jsou tak chápavý.

23. dubna 2004
Dneska jsme absolvovali poslední píchanec. Ještě, že už tam nemusím chodit, holky jsou jak utržený ze řetězu. Jen dojdem do ordinace, začne šílenej cirkus, řvou jako by je na nože brali a vzpouzej dvakrát tolik. Dokonce i ta sestra už se na nich natrénovala injekcování.

Ráno jsem uvařila dle návodu odvar z rakytníku a dala ho všem holkám jeste teplý pít. Vrhly se do misky a chlemtaly jak blázen. Tak je to dobrý. Nemá to skoro žádnou chuť, sama si to míchám s čajem. Přesto věřím, že to pomůže.

28. dubna 2004
Mája chrčí čím dál víc, jsme z toho hrozně vystrašení. Antibiotika nepomohla. Snažím se holkám vařit rakytníkový odvar, ale zatím žádné zlepšení, spíš zhoršení. Kontaktovala jsem jinou veterinářku, bohužel s ní zatím komunikuji jen přes mail, takže to jde všechno hodně pomalu.

Ráno jsem holkám dala teplé mléko s medem. Vrhy se do misky a chlemtaly jak šílený. Mlíko lítalo na Překvapení všechny strany. Jak mají černé hlavičky, tak teď vypadaly jak obrácení dalmatini :o).

Annie s Nikitou dneska překousaly šňůru od trafa a my se asi tři hodiny, nic netušě, pídili, proč nám vypadl internet. Když se na to přišlo, obě se tvářily jako že nic. Jak jinak. Naštěstí se to brzy spravilo a mohlo se pokračovat v práci.

Celý den se víceméně točí kolem obav o Máju. Mluvení přešlo z kuňkavých zvuků do hlasitého nepřetržitého chrčení. Občas se uklidní a zvuky jsou tišší a méně intenzivní.

29. dubna 2004
Na zítra jsem nás s Májou objednala na Veterinární fakultu v Brně. Je tam specialista na hlodavce, tak věřím, že nám pomůže. Mám podezření na Mycoplasmu pulmonis. Tedy nemoc, kterou měla i naše Sárinka. Nakonec měla záchvaty dušení. Jsem z toho úplně mimo. Přesto zatím neztrácím naději. Vařím odvar z heřmánku a dávám ho myškám k pití. Mája vypadá dobře, akorád ty zvuky jsou úplně hrozný.

Jediný plus je, že podle nich poznám, kde se Mája v pokoji zrovna nachází, zatímco Lilo musím hledat. Přesto je to chabej bonus. Co už s tím...

30. dubna 2004
Ortel je vyřčen. Navštívili jsme specialistu na veterinární fakultě. Mája má aritmii srdce, v nějakým dalším důsledku se jí tvoří voda na plicích, proto chrčí. To jsem opravdu něčekala. Nakonec vrozená indispozice. Dostali jsme kupu prášků, přesto jen zmírní průběh nemoci. Samo onemocnění je nevyléčitelné, ba co horšího, máme prý počítat tak týdny, možná měsíce.

Co říct, svět se hroutí. Ačkoliv člověk vždycky musí počítat s tím, že konec je blízko, některé blízko dokáže být až příliš dotěrné.

Budeme bojovat. Mája je rozumná a nakonec se naučí polykat jogurtem nebo jinak zakamuflované léky.

Nevzdáme se. Přidáme k holkám nové miminko, aby Lila nezůstala osamělá, až Mája odejde za Bubákem a Sárou do sýrovýho města. Je to smutný...

Nevzdáme to...

do 14. května 2004
Prvni dny bylo hodně těžké přijít na to, jak do Máji dostat léky. Zkoušela jsem jogurty, cukr, piškot, šlehačku, mléko, kondenzované mléko a nic na dlouho nepomohlo. V horším případě jsem musela Máju složitě nahánět po pokoji a přemlouvat, aby dávku dojedla.

Stříknout jí léky do tlamy bylo naprosto nemožný. Po pár dnech neúspěchů jsem konečně přišla na to, že pribiňák bude to pravé. Dodnes dostává léky jen v něm a je to v pohodě. Lilo samozřejmě musí také dostat svou lžičku s dávkou dobroty, protože jinak se, věřte nevěřte, urazí a nebaví se se mnou.

Rozhodli jsme se pro miminko od Snow. Nejdřív to vypadalo na černou bandedku, nakonec ale zvítězila černá japonka se strašně zajímavou kresbou na zádech. V obličeji má bílou stopu. Měli jsme pro ni jet už v pondělí 17. května, ale protože je ještě moc malinká a potřebuje maminku, necháme to až na neděli 23. května. V noci už se mi zdá o miminách.

Ve středu 4. května měla Mája karambol. Z ničeho nic, právě, co jsem prohlížela net, se v pokoji ozval děsivý výbuch a vylítly pojistky v celým bytě. Holky lítaly venku. Po nějaké době se nám podařilo rozsvítit a najít myši. Strachy se krčily za postelí.

Teprve druhý den, když jsme šli k veterináři na kontrolu, jsme si všimli, že má Mája ohořelé chlupy na hlavě a že má zatočené fousy. Takže to byla ona! Dosud jsme nepřišli na to, co vybuchlo, všechny kabely jsou poměrně šikovně z dosahu, přesto se zdá, že něco nebylo zakryto dokonale. Naštěstí jí nic není.

Pan doktror nám udělal velkou radost. Májino srdíčko se od minule velmi zlepšilo. Má už míň léků, což je fajn i pro ni, protože odpadá problém s krmením... Jednou denně pribiňák je skoro normální.

Od čtvrtka jsme na návštěvě u nás doma. Lilo a Mája byly z nového (i když už známého) prostředí trochu paf, ale rychle si zvykly a začaly tropit neplechy. Dokonce přišly na to, jak se otvírá klec, a když jsem nebyla v pokoji, otevřely si, zalezly za skříň a sežraly mi některé mé obrazy a koláže a dohryzaly schované stropnice. Děsně jsem zuřila, ale tak se bály, že zalezly pod skříň a musela jsem je nalákat na tatranku - potvory!

Máji je zjevně lépe.Je hrozně divoká, všude lítá, dokonce začala ohryzávat i koberec. Ani Lilo nenechá na pokoji. Dneska jsem ji přistihla, jak ji v kleci tyranizuje. Úplně jsem se divila, že se Lilo neožene. Odpoledne začala vibrovat, tak jí to Lilo všechno vrátila :o) .

Právě obě spokojeně lítají po pokoji a vymýšlí, co by provedly. Mája už bere léky 14 dní, zase jsme snížili dávku. Je jí dobře. Věřím, že se zlepšila i prognóza.

22. května 2004
Tak jsme zase oddálili přívoz malé. Vybrali jsme i jiné jméno. Nakonec se nám podařilo stanovit datum výletu do Prahy až na 26. května, ale to už je definitivní rozhodnutí - konečně. Dle kresby, kterou má přes obličej, jsme se rozhodli ji pojmenovat Ciri, neboť právě Ciri ze Sapkowskeho Zaklínače měla právě takovou na tváři jizvu. Už se nemůžu ani dočkat.

Mája je na tom pořád dobře. Dneska lítaly všechny čtyři komety po obýváku. Zacpala jsem jim průchody do skříně, což se jim moc nelíbilo, tan nám na oplátku vylosovaná Annie zdemolovala za postelí uskladněné kusy polystirenu. Zápasila s ním tak urputně, že jí ani nevadilo, jak na ni civím. Jakmile ho rozervala, v klidu odběhla konat další potkaní činnosti.

Nedávno jsem si všimla, že je z Nikity i Annie pěkná koule. Je to tím, že mají asi málo pohybu, nebo tím velkým terárkem. Jestli pak potkan roste dle možností ubytování? Každopádně je už Annie větší než Lilo a to je mladší. Tlusťoška jedna!

Přesto je v kolektivu nejmenší Mája stále nejvýznamnější osobností. Všechny mistrnně obskakuje, olizuje, oblízá, všude je, za každým běhá. Je jí dobře. Je to vidět, že jí po těch práškách otrnulo. Jsem ráda.

Od 31.12.2011
znovu přístup na diskuzi!

15. 1. 2012
Aktualizovány seznamy veterinářů, dle vašich podnětů.

HippyArt

Verunčiny stránky

Potkani info

Levná trafika

©2003-2012 verunka